Při opravě staršího nábytku se dříve nebo později dostanete k hranám dýhy. Právě tam se rozhoduje, jestli bude výsledek vypadat jako profesionální renovace, nebo jako amatérský zásah, který je vidět na první pohled. Rozdíl mezi ručním a strojním přebroušením není jen v čase, ale hlavně v kontrole nad množstvím odebraného materiálu. Dýha na hraně má totiž tloušťku často jen 0,6 až 1 mm a sebemenší zaváhání znamená průšvih.

Ruční broušení pomocí brusného bloku nebo houbičky s jemným zrnem (180–240) je pomalé, ale odpouští chyby. Tlak držíte pod kontrolou, můžete měnit směr podle vláken a snadno zastavíte v momentě, kdy se hrana začne jevit tenčí. Strojní varianta s excentrickou bruskou nebo vibrační bruskou je rychlá, ale nekompromisní. Jakmile stroj položíte na hranu naplno, během vteřiny proberete dýhu až na nosnou desku. Zvlášť nebezpečné jsou rohy a zakřivené hrany, kde se brusný kotouč rád zakousne. Pokud už k probroušení došlo, nepanikařte – existují postupy, jak situaci zachránit, a osvědčilo se mi probroušenou dýhu na hraně nejprve řádně vyhodnotit, než začnete cokoli lepit nebo tmelit.

V praxi jsem testoval oba přístupy na stejné skříňce z 60. let. Ruční broušení trvalo zhruba čtyřikrát déle, ale hrana zůstala rovnoměrná a nebylo potřeba žádné tmelení. Strojní broušení jsem musel třikrát přerušit a kontrolovat profil proti světlu. Výsledek byl o něco rychlejší, ale vznikl jeden probroušený flíček, který jsem musel dobarvovat mořidlem a přelakovat. Pro začátečníky proto doporučuji ruční variantu, případně stroj s velmi jemným zrnem a nízkými otáčkami. U dražšího nábytku se strojnímu broušení hran raději úplně vyhněte.

Závěrem: ruční přebroušení je bezpečnější, strojní rychlejší, ale obě metody vyžadují trpělivost a kontrolu. Vždy pracujte po malých krocích, hranu kontrolujte proti světlu a raději skončete dřív než později. Dýha se nevrátí a oprava probroušeného místa je vždycky kompromis.